Martin: „Pojďme letos na Tmou.“
Bety: „Ne, co bychom tam dělali.“
Martin: „Šifrovali, prosím prosím, už jsme nebyli několik let.“
Bety: „Vzpomeň si, jaké to bylo posledně. Sníh, mráz, zima.“
Martin: „Prosím prosím prosím, já chci jít.“
Bety: „No dobře no, když to musí být.“
Bety: „Třeba neposkládáme tým.“
Ivča a Jindra: „Jo, určitě půjdem a rádi.“
Bety: „Třeba neseženeme pátého.“
Elis: „Jasně, že půjdu.“
Bety: „Grrr, třeba neprojdeme kvalifikací.“
Kvalifikace úspěšně zvládnuta.
Bety: „Nééééééééééé!“
pár dní před Tmou:
Martin: „Co kdybychom nešli?“
Bety: „COŽE?! Já už si koupila druhé spodky!“
Je 16:55. Všichni netrpělivě vyčkávají začátku a my čekáme na pátého člena, o kterém nevíme vůbec nic a který nám byl dohozen cestou vlakem, jelikož Jindra nakonec nemohl jít.
17:00
Ozývá se šum. To, že se jedná o hymnu Tmou zjišťuji zachycením pár slov falešně zpívajícího člověka vedle. Otvírají se dveře a dav mě táhne dovnitř. Začínám chaoticky překreslovat obruby koleček, opisovat texty a snažím se vše zakreslit do 3D třídy na papíře. Uvažuju, jak jsou na tom ostatní.
17:10
Sdělujeme si dojmy na chodbě. Nápad s prostorovýma písmenkama padá jako jeden z prvních. Jdeme pokračovat v přepisování.
18:00
Sedáme si na chodbu na zem a snažíme se dát poznámky všech pěti dohromady. Někdo nadhazuje, ať se vykašleme na obruby a zkusíme propojit jen čáry. I když je vše zaznamenáno správně, nejsme schopni čáry propojit.
Orgové rozdávají plánek školy asi pět minut po tom, co jsme si ho nakreslili sami.
Roman obchází třídy znovu a kreslí jen kruhy na oknech a čáry.
19:00
To by mohl být Braille. Zkoušíme a začíná lézt KOMISAR. To by mohl být Rex. V tu chvíli se ozve z rozhlasu. „Jedná se o Brailla, morseovku a prostorová písmena.“
Přichází naštvaně Roman, že to už taky věděl. Z čar skládáme TYRANOSAURUS. Balíme, ještě na záchod a pomalu 19:08 odcházíme.
Pořád z kopce dolů.
19:28
Bereme si šifru. Popis cesty. Procházíme mapu. Otočit papír nás nenapadá, ale i kdyby, těžko bychom si všimli malého šedého nápisu. I když se později dovídáme, jak se na řešení dalo přijít, nápis hledáme poměrně dlouho.
Škoda, že tento princip nebyl použit na některé náročnější šifře. Projit mapu netrvalo o moc déle.
Asi po dvanácti minutách od příchodu zase vše balíme a vydáváme se do Tábora.
20:11
Vyzvedáváme další šifru. Návrh navštívit hospodu se zamítá, jelikož téměř hned víme co s tím.
Po devíti minutách máme vyřešeno, sbaleno, najito v mapě a můžeme jít.
20:37
Příchod na šifru číslo 4.
Od orga dostáváme, výměnou za jméno týmu a tajnou frázi, kterou ne všichni členové týmu znají, zubní pastu.
Sedáme si pod most. Zkušeně odlepujeme samolepku na obalu - a ejhle, 1/3. Otvíráme víčko a další část. Odvážná Elis si nabírá trochu pasty na prst. I když tvrdí, že je hnusně slaná, všichni neváháme a ochutnáváme.
Řezačkou s obratností chirurga pitváme pastu. Roman se hrabe modrou hmotou a loví poslední část.
Ani ne dvacet minut a my už zase v plné polní na cestě dál.
21:36
Docházíme k páté šifře.
Brr, orienťák. Chvíli do toho koukáme, jestli to není třeba jen šum. Třeba je tam něco elegantně schovaného. Nakonec se rozhodujeme, že dojdeme k nejbližšímu stanovišti a koukneme se, jestli tam něco je nebo není. Na jednu stranu tomu pořád nevěříme, že budeme něco obcházet místo pěkného řešení, ale jedná-li se o 5A, musíme přece získat i 5B.
Obkreslujeme první obrázek. Děláme základnu, překreslujeme ostatní stanoviště a dělíme se. Začíná pršet. Přesunujeme se tedy k nedalekému domu, kde jsou dole garáže a tam na nás nebude pršet. Postupně se všichni scházíme zpět a každý nezávisle na ostatních již ví princip šifry.
22:31 odcházíme.
Kapky deště nám bubnují do kapucí a přesně hodinu před půlnocí docházíme k další šifře. Čtyři různé tvary. Nemáme použít Q a W, čeho je 24? Procházíme postupně všechno. V prvotním počítání tvarů totiž děláme chybu, takže stále žijeme v představě, že každého tvaru je tam jiný počet.
Ve chvíli, kdy přijdeme na to, že kombinací bez opakování je 24, všímáme si, že jsme se předtím prostě upočetli.
23:32 máme vyluštěno.
Při pohledu do mapy trochu váháme. Dolní rybník. V mapě jsou nějaké rybníky, ale žádný se tak nejmenuje. Vytahujeme doporučenou mapu. V tu chvíli jsme si stoprocentně jisti.
Jdeme na zastávku, kde již čeká několik dalších týmů. Trochu ze zpožděním přijíždí autobus až po střechu přeplněný lidmi. Všichni překvapivě vystoupí a další dav se nacpe dovnitř.
Vystupujeme z autobusu a většina týmů zabočí vpravo. My dusíme smích, jelikož je nám jasné, že všichni jdou k rybníčkům, protože je nenapadlo použít doporučenou mapu.
Společně ještě s jedním týmem se vydáváme správným směrem. Za nedlouho se ale naše cesty rozdělí, evidentně mají vyhlídnutou cestu kratší a lepší.
K bludišti ale dorážíme výrazně dříve jak oni - že bychom v tom mapovaní zas nebyli tak špatní?
Org předává instrukce.
Vydáváme se do bludiště si prohlédnout, co je na nás přichystáno.
Všímáme si písmenek v rozích. Rozdělíme se a každý překresluje část bludiště. Písmenka jsou diagonálně. Přesto počítáme, že bude třeba překreslit bludiště celé. Přece to nebude jen v písmenkách. To by bylo příliš suché. Zklamaně nakonec čteme řešení. A to je vše? Nechápavě na sebe koukáme.
No tak dobře, tak se tedy sbalíme a jdeme na kótu. Do karty týmu píšeme čas odchodu 0:49.
Dlouhatánský přechod. Všichni toho začínáme mít plné kecky. Navíc nám prší na hlavu. Bloudíme mezi domkama. 1:59 a první pohled na šifru. Okamžitě protahujeme šipky. Jednoznačné pořadí. Jedno kolečko se liší. Koukejte - černé a bílé je vždy spojeno a ze spojnice vychází čára. Vypadá to jako rodokmen. Prvně zkoušíme vztahy po šipkách, pak vztahy od lišícího se kolečka. Necelých deset minut. Poprvé jsme všichni nadšeni krásou šifry. Elegantní a přitom nenáročná. Překvapuje nás, kolik týmů s tím má problém. Lépe rodokmen snad ani nakreslit nejde. Navíc tam není snad žádná další informace.
Šnečím tempem se přesunujeme k deváté šifře.
2:58. Wow, tu je ale týmů. Konečně to bude něco těžšího. Juchůůů!
Čteme. Hned začneme počítat počet písmenek v řádcích. 26 a 26 a zase a zase. V každém řádku levé části se mění vždy jedno písmenko. Vzpomeneme si na šnečka, který leze pořád jenom dokola z Hradecké sovy. Něco nám to tuto šifru připomíná. Jak tam jen nacpat dvakrát abecedu. Jsou dvě možnosti. Aplikace buď na řádek před změnou nebo po změně. Poslední řádek nám úvahu zjednodušuje.
Ještě tedy posvačíme, není se kam hnát a za půl hodiny se vším všudy máme opět vyřešeno a sbaleno. Trochu překombinované, ale budiž.
Přechod hodina a čtvrt. Polem nepolem. Boty máme obalené bahnem, propadáme se a doufáme, že se boty na nohách udrží. Chvílema si připadáme jak v bažině. Neváháme a fotíme motivační foto pro draftování nových členů. Přesně tak vypadají boty správného šifrujícího.
4:48 Jeden pohled a otřepeme se. Už zase strom. Proč na každé šifrovačce cpou morseovku do stromu. PROČ?!
Deset minut. Roman zoufá, že nestihl dojíst ani jabko. Přemýšlíme, kudy nejlépe dál. Rozhodneme se pro variantu - co nejkratší cestu přes bahno. Vylezeme na asfaltce, a cestou potkáváme místa, kde je naprosto jasný důkaz existence předešlých týmů.
Přicházíme k rozcestníku. Okamžitě si všímáme značky. Většina týmů pročesává trávu a les okolo. Déja vu. Přesně stejný pohled jako na Dnem. Vydáváme se po černé značce směrem k pařezu 1 km vzdálený.
Bahno, mokré listí, spadnutý strom přes cestu, potok, krpál. Terén za všechny prachy.
6:25 si bereme další šifru. Hory, doly, lev. Co může být krokodýl. Vždyť je to jasné! Krok-o-díl! Wow. Hezký nápad. Tak máme něco nahoru a dolů. Lev bude vlevo a co bude vpravo? Ten skokan nebo pravítko? Pravítko - pravo. Skokan - skok.
6:44 šifra vyřešena. Ovšem krize nezažehnána. Mokro déšť a touha po spánku.
Díváme se do mapy, ale moc si nejsme jisti, kde vlastně jsme. V mapě ta cesta prostě není. Scházíme zpět k rozcestníku. Stejně jako spousta týmů, které jsme potkali cestou nahoru. Jelikož je už světlo, vidíme, jakým humusem jsme šli. Za světla je to mnohem nepříjemnější.
Vyškrábeme se do dalšího kopce a v 8:00 si bereme šifru. Máme toho všichni tak akorát dost. Někteří i dvakrát dost. I když nápady na řešení jsou a dle vzorového řešení jsou správné, už se ani nesnažíme příliš aktivně luštit. Víme, že do cíle bychom to stejně nestihli a dle rozcestníku další šifra je slibovaný zákys. Nadhození, že bychom mohli skončit a jít na bus všichni vítáme s nadšením. Máme sice ještě asi 4 hodiny, ale raději si dáme zázvorový čaj z termosky a teplý autobus směrem do Brna.
Všichni jsme dobře naladěni, když víme, že už na žádný další kopec nemusíme lézt a že nás čeká cesta v teplém vlaku.
S Romanem se loučíme už v Brně. Zbylí čtyři zabahnění členové - troufnu si říct od hlavy k patě - jak jinak vysvětlit bahno v mých vlasech - nastupujeme do vlaku. Vzduch v kupé velmi rychle houstne. Všichni totiž sundáváme promočené boty. Je nám to ale jedno, aspoň se bude lépe spát. Snad nás někdo v Praze vzbudí.
Těžké hodnotit. Letos jsme šli totiž spoustu naprosto perfektních her, kterým se jen velmi těžko konkuruje (Po škole, Čiwawa, Noc Tapürů,...). Na druhou stranu za tak vysoké startovné, množství lidí, kteří hru chystají a reklamu, jaké že to bude dobré a drsné jsme čekali asi mnohem více. Drsný byl akorát terén a to není žádné umění, vybrat takovou trasu. Takže jednoznačně zklamání.
Možná jen pro zamyšlení: Jak je možné, že všechny týmy projdou kvalifikací - vyřeší spoustu těžších šifer za relativně málo času a pak mají problém vyřešit naprosto jednoduché šifry přímo ve hře?
Tak možná zase za tři roky na viděnou...
Bety
Tým Dršťkový Havran Masového Kašpárka